Středobodem představ socialistické modernity, od kterých se odvíjely úvahy o roli jedince ve společnosti, byla práce. V kontextu jejího vymezení se utvářela taxonomie užitečnosti lidského jedince pro utopické cíle státně socialistické diktatury. Proto mělo specifickou roli pro plánovaně sekulární a kolektivistický systém komunistického panství postavení děti s defektem. Podle představitelů dobové defektologie a pedagogiky návštěva zvláštní školy hodnotu člověka nedevalvovala. Odborníci naopak tvrdili, že u defektních dětí lze vždy nalézt (pracovní) schopnosti, které je možné rozvíjet. „Rehabilitace“ žáků zvláštních škol tedy vycházela z prosazovaného étosu práce, neboť kritériem prospěšnosti a normálnosti defektního člověka bylo jeho zapojení do realizace komunistického projektu – pracovně vycvičený žák se mohl osvědčit jako platný a tedy normální člen společnosti. Teze poúnorové defektologie (reprezentující biopolitiku socialistické diktatury) přitom vyjadřovaly vedle konkrétního pojetí práce také související hodnoty nové socialistické morálky mimo jiné usilující o změnu mezilidských vztahů a tedy v důsledku snažící se redefinovat normalitu právě i ve vztahu k defektním jedincům. Příspěvek poukáže na význam přisuzovaný výchově defektních dětí ve zvláštních školách a na jejich zapojení do utvářené socialistické společnosti na počátku 50. let 20. století v Československu. Zaměří se mimo jiné na tyto otázky: Jaké byly cíle výchovy dětí ve zvláštních školách? Jak vypadalo expertní vědění, resp. kdo jej utvářel? Jak byla defektnost definována s ohledem na utopické představy stalinismu a do jaké míry odrážely tyto úvahy předchozí vývoj československé defektologie?