Česká kinematografie prošla mezi léty 1938 a 1945 několikerou radikální institucionální proměnou. Na počátku stála snaha několika názorově nesjednocených svazů, spolků a podnikatelů o vytvoření státem garantovaného centra filmového průmyslu, které by dokázalo vytvořit lepší podmínky pro rozvoj oboru i obranu proti blížícímu se nebezpečí. Na jeho konci existovala velmi dobře hierarchicky organizovaná, zahraničními vzory inspirovaná monopolní struktura, jež byla v dobré víře i pod politickým tlakem zbavena své autonomie a předána do služeb komunistické propagandy. Jednou z podstatných, pravděpodobně silně generačně podmíněných motivací, která vedla klíčové osobnosti k přípravám a realizaci projektu centralizace českého filmového průmyslu, byla jejich snaha o významné zvýšení sociálních jistot ve filmovém oboru. Ten byl do té doby založen především na spolupráci s tvůrčími profesemi „na volné noze“. Již počátkem 40. let zanikly původní profesní spolky, které vedly dialog o zvyšování mezd a honorářů. Náhradou byly nařízeny povinné platové a honorářové tarify. Pracovní podmínky zaměstnanců ateliérů, ale i distribučních společností a kin se postupně normalizovaly. Vzniklo družstvo Stafi, které zajištovalo pravidelnou práci i členům komparzu. Běžný zaměstnanec filmového průmyslu tedy skutečně získal sociální jistoty, ty ale byly paralelně stupňovaně ohrožovány politickou realitou protektorátu a válečného hospodářství.