Ačkoli bývá biedermeier označován jako měšťanský styl a je současně vnímán jako symbol měšťanské společenské emancipace, který umožnil širším vrstvám odpoutat se od aristokratické kultury jako dosavadního vzoru, bylo tomu přesně naopak. Právě z prostředí šlechty vyšel nový styl, který pronikal napříč společností od shora, neboť zejména šlechta si jako jediná mohla náročnou biedermeierovskou produkci zpočátku dovolit. Mnoha šlechticům doby předbřeznové konvenoval i ideový a hodnotový svět biedermeieru, který po otřesech Velké francouzské revoluce a napoleonských válek nabízel opět zázemí a pevný bod ve světě, který dychtil po rovnováze, ctil kult rodiny a domova a střežil se jakýchkoli extrémů. Představit biedermeier jako ideový směr předbřeznové šlechty se autorka příspěvku pokusí na příkladu hraběte Františka Antonína Thun-Hohensteina (1786–1873). Ačkoli Thun vycházel z pozdně osvícenského prostředí, zkušenost s napoleonskými válkami razantně proměnila jeho chápání světa. František Antonín opustil vojenskou kariéru, avšak neuchýlil se ani k dráze úředníka v císařových službách. Svůj život a působení rozložil do tří oblastí, jimž bezvýhradně sloužil: rodině, panství a vlasti. Zároveň byly pro něj charakteristické dobově vyzdvihované vlastnosti a ctnosti jako střídmost, skromnost, píle či podnikavost. Duchovní orientací inklinoval k reformnímu katolicismu. Autorka se zaměří zejména na Thunův osobní a rodinný život, hodnotový a ideový svět, ale také osobní a rodinné strategie, stejně tak jeho veřejné působení - vše v intencích kultury a idejí biedermeiru. Cílem příspěvku je snaha upozornit na skutečnost, že biedermeier nelze spojovat pouze s měšťanskými elitami, ale je třeba zhodnotit jeho význam pro aristokracii doby předbřeznové.