Ačkoliv provázanost mezi dominantním společenským diskurzem a podobou vzdělávání představuje obtížně zpochybnitelný fakt, lze konstatovat, že v českém prostředí jsou teoretické debaty řešící primárně dopady této souvislosti často opomíjeny pro domnělou absenci spojitosti s pedagogickou praxí. Z toho důvodu si tento příspěvek klade za cíl vyzdvihnout vedle metodologických debat, zaměřených na obsah a způsob výuky historických faktů, úlohu meta-teorie, jež cílí na otázky pojmového a konceptualistického uchopení těchto faktů prostřednictvím jazyka, přispívajícího k formování obecných filosofických a světonázorových představ. Za vhodnou metodu pro zkoumání této problematiky lze považovat diskurzivní analýzu RVP se zaměřením na jazykové uchopení těch vzdělávacích oblastí, v nichž dominují univerzální pojmy klíčové nejen pro pedagogickou, ale i veřejnou sféru občanského života. Tato studie usiluje konkrétně o konceptuální rozbor způsobu užívání pojmu národ, jehož vyhodnocení by mělo napomoci zodpovědět klíčové otázky související s propojením stávajícího společenského diskurzu a formy vzdělávání ve vztahu k národní identitě. Umožňuje například dosavadní nastavení vzdělávacího procesu konstruktivisticky–procesuální způsob výuky, kdy jsou významy pojmů otevřené pro jejich utváření a redefinování? Je problematika „národa“ ve společenskovědních oblastech výuky uchopována jako jedna z pluralistických forem sociální organizace, jejíž existence je podmíněná partikulárním historickým kontextem, či naopak v tradičních primordialistických kategoriích, tedy jako objektivně existující entita nesoucí v dějinách své poslání? V širším ohledu by tak studie měla vysledovat, do jaké míry lze ve výuce dějepisu přistupovat ke koncepci národa „postnacionálně“, tedy nikoli pouze v intencích akceptace jinonárodních pohledů, ale s reflexí národa jako historické kategorie vyžadující podobnou otevřenost definičního rámce jako u jiných termínů.