Cílem příspěvku je diskutovat fenomén zaniklých sídel s využitím příkladu vývoje ve specifické oblasti českého pohraničí v 2. polovině 20. století. V uvedeném období se významně proměnil způsob života místních obyvatel, charakter osídlení, ráz a způsob využívání zdejší krajiny. Součástí těchto změn byl i zánik více než 2 000 sídel. Jev natolik rozsáhlý, že jej lze ve srovnání s jinými částmi Česka považovat za pro pohraničí charakteristický. Zanikání sídel však zároveň není jevem místně a časově specifickým, je obecně nedílnou součástí proměn krajiny. Stejně jako se dodnes setkáváme s pozůstatky zaniklých sídel z minulých, někdy velmi vzdálených, období, zanikala a stále zanikají sídla i v jiných oblastech Evropy. Aby se krajina stala kulturní, musí být i krajinou obydlenou. Sídla jsou vytvářena lidmi a pro lidi, jsou jimi využívaná a stávají se součástí jejich identit, jsou vnímaná, interpretovaná a hodnocená. Zánik sídla znamená komplexní a extrémní proměnu charakteristik určitého místa. Přesto zaniklá sídla nejsou místy zcela opuštěnými a zapomenutými. Poutají pozornost skrze materiální inercii svých pozůstatků nebo jsou součástí vzpomínkových kultur různorodých aktérů. Stávají se tak součástí procesu utváření dědictví, tedy určitého způsobu prezentace a interpretace minulosti, který přispívá k definování vlastních identit v přítomnosti. Diskutován je proto nejen průběh procesu zanikání sídel v pohraničí Česka v 2. polovině 20. století, jeho časová, prostorová a příčinná diferenciace, ale především dnešní stav a významy zmiňovaných míst. Uplatněny jsou zejména vybrané přístupy studií krajiny a dědictví obecně, kulturní, historické a regionální geografie, příp. archeologie současnosti a soudobých dějin.