Příspěvek uchopí panelovou problematiku na personálním příkladu Gustáva Husáka, a to v časovém rozhraní, kdy stál včele KSČ. Těšit zájmu se jednak bude otázka fakticity a autentičnosti Husákovy moci, jednak geneze jeho pozice v komunistické nomenklatuře. Poukázáno bude na limity, nástroje a osobnostní specifika Husákova vlivu v politickém rozhodovacím procesu a přitom za pomoci privátních i sovětských pramenů, zvláště diplomatických zpráv uložených v osobním Husákově spisu, který si vedlo Mezinárodní oddělení ÚV KSSS, bude v této souvislosti pozornost zaměřena na otázky uplatňování sovětského vlivu. Nástrojem k tomu bude dokumentace vlivů a zásahů do vytváření a schvalování politických rozhodnutí souvisejících s: volbou Husáka do čela KSČ v dubnu 1969 a květnu 1971, následně řešené prezidentské otázky a Husákovým sesazením z funkce generálního tajemníka koncem roku 1987. Poukázáno bude mimo jiné na existenci tzv. druhé garnitury, neoficiálních vlivových struktur rekrutujících se z nižších složek komunistické nomenklatury (tzv. ultralevých a šedých eminencí) a rovněž sovětských emisarů, kteří sloužili k interní komunikaci mezi moskevskou stranickou špičkou a československými stranickými funkcionáři. Husák se tak jeví jako stranický vůdce, jenž si během první poloviny 70. let dokázal na dlouhý čas vybudovat v rámci mocenského systému přirozenou autoritu a těžko otřesitelnou pozici, která byla podporována uplatňovanou tezí o jednotě stranického vedení. Husákovou devízou byla schopnost přizpůsobovat se, taktizovat včetně ustupování od vlastních představ, balancovat mezi různými zájmovými skupinami a důvěra Moskvy, konkrétně úzká svázanost s Leonidem Iljičem Brežněvem. Uvedenými faktory byl však zároveň utužován sovětský vliv a spoluvytvářeny Husákovy limity i jeho pozice jako prvního mezi rovnými.