Krajina sehrála v průběhu 19. století nezanedbatelnou úlohu v procesu konstruování a upevňování moderní české národní identity. Byla nejen fyzickým, ale výrazně také symbolickým prostorem, do níž národní společenství promítalo mnohé významy, nenaplněné představy a tužby, krajině a jejím jednotlivým prvkům přisuzovalo určité atributy. Cílem příspěvku je nahlédnutí zvolené problematiky primárně prostřednictvím analýzy monumentálního reprezentativního čtrnáctisvazkového díla Čechy (1882-1908), u jehož zrodu stál nakladatel J. Otto a které představovalo ve své literární i obrazové části čtenářům mj. přírodní krásy a místa paměti českého národa. Dílo, jež poodkrývá řadu zajímavých aspektů souvisejících s mobilizačním potenciálem krajiny a s potřebou promítnutí českého národa do prostoru (souvisejícího mj. s tendencí po jeho ovládnutí), bude představeno v širším kontextu problematiky krajiny a jejího významu v procesu formování moderního českého národa druhé poloviny dlouhého 19. století. Je možné ho považovat nejen za apoteózu domova a vlasti, jejichž symbolem se právě krajina v očích národní společnosti sledovaného období stávala, ale také za jeden z vrcholů zobrazení krajiny v umění (v tomto případě spojení umění literárního a výtvarného). Význam Ottových Čech je možné spatřovat mj. též ve skutečnosti, že toto dílo umožňovalo čtenářům poznávat a vnímat rozličné oblasti Čech bez nezbytné potřeby jejich fyzické návštěvy, přičemž spoluvytvářelo myšlený obraz prostoru - krajiny ovlivněný v tehdejší době ideologií nacionalismu a česko-německým antagonismem.