Ve svém hojně citovaném a diskutovaném článku z roku 1973 předložil Ephraim Kupfer reinterpretaci „kulturního obrazu“ pozdně středověkých aškenázských komunit, v nichž podle jeho názoru hrálo studium filosofie a nehalachických disciplín obecně mnohem významnější roli, než bylo dosud připouštěno. Kupferova teze, jež přisuzovala centrální roli ve zmíněném kulturním posunu směrem od „talmudocentrismu“ právě pražské židovské komunitě, se stala oprávněně terčem kritiky jako nadmíru zobecňující, upozornila však na několik opomíjených otázek při studiu intelektuálních dějin Židů v pozdním středověku: setkávání filosofických a mystických motivů s halachickým diskursem, mechanismy cirkulace textů napříč kulturními okruhy, mody komunikace mezi aškenázskými a sefardskými učenci, interakci aškenázského myšlení s nežidovským prostředím. Více světla na tyto otázky vrhly v posledních desetiletích zejména výzkumy Josepha Davise, Israela Yuvala a Tamáse Visiho; postavení pražské židovské komunity v aškenázském intelektuálním prostoru však přesto zůstává předmětem debat. Ve svém příspěvku se proto zaměřím na pozici židovských komunit v českých zemích na rozhraní kulturních okruhů a pokusím se na základě popisu některých učeneckých sítí a transmise textů předložit několik alternativních „čtení“ kulturně-intelektuálního profilu židovských komunit v pozdně středověkých Čechách a na Moravě.