Příspěvek se zabývá tzv. církevními depozity v péči Státního oblastního archivu v Plzni a jeho organizačních složek v minulosti a současnosti. Zaměřuje se na současnou spolupráci archivu s Biskupstvím plzeňským jako smluvním partnerem a garantem předarchivní péče a spisové služby u nižších církevních úřadů diecéze, snaží se formulovat pozitiva i negativa této spolupráce a nastínit i její budoucí vývoj. Příspěvek se neorientuje pouze na vlastní úschovu archiválií a dokumentů nearchivní povahy (např. farních knihoven), ale také na perspektivy, možnosti a limity jejich badatelského využití a na problematiku péče o jejich fyzický stav (konzervátorské a restaurátorské zásahy atd.) i v souvislosti s jejich vystavováním či zapůjčováním mimo archiv. Věnuje se nejen archiváliím ve vlastnictví římskokatolické církve, ale akcentuje i spolupráci archivu s původci a vlastníky mimo tuto církev a zprostředkovává rovněž zkušenosti archivu a západočeských archivářů s poslední vlnou církevních restitucí a zájmem o archiválie ze strany církevních řádů a kongregací. Závěr příspěvku přináší zamyšlení nad současnou zákonnou úpravou tzv. církevních depozit a nad evidenčními, právními a ekonomickými aspekty péče státu o archiválie a dokumenty nearchivní povahy cizích vlastníků.