Proměnu měst v době socialismu včetně probíhající industrializace vždy provázel rozvoj městské hromadné dopravy. K jejímu nejvýznamnějšímu rozvoji došlo na území Československa po druhé světové válce. Na rozvíjející se tramvajovou a trolejbusovou síť navázaly neustále se zahušťující linky autobusů a mimořádně kapacitní linky podzemní dráhy, metra. Koncepce rozvoje těchto dopravních módů odpovídala dobové státní dopravní politice, která v sobě zahrnovala celou řadu priorit. U městské hromadné dopravy se postupně vyvinula koncepce, která počítala s kumulací dopravních proudů a preferencí kapacitních a rychlých dopravních prostředků, které měly zároveň příznivou tzv. palivo-energetickou bilanci, tedy energeticky efektivní provoz. Stejně tak tato politika odmítala duplicity dopravní obsluhy několika módy městské dopravy. V návaznosti na tuto politiku se tak změnily role jednotlivých druhů dopravy v městském dopravním systému: páteřní dopravou se měla stát v socialistickém městě podzemní dráha sovětského typu, tedy metro; tramvaje měly opustit centrum, kde měly na povrchu vzniknout rozsáhlé pěší zóny a stát se pouze přivaděči ze sídlišť či industriálních center k metru; zbylá místa měla být na městskou dopravu napojena autobusy. Konferenční příspěvek ukáže, jakým způsobem se vyvíjela a co akcentovala koncepce státní dopravní politiky v 70. a 80. letech 20. století, a na jaké limity narážela. Kromě samotné univerzální koncepce budou popsány tři případové studie: Praha, Brno a Bratislava a výsledky, s jakým byly plány uváděny v život.