Dědické právo bylo nejkomplexnější součástí římského práva a dědění a přípravy na dědění v podobě pořízení pro případ smrti hrálo v životě římských občanů zásadní roli. Římské dědické právo se za trvání římského státu vyvíjelo a reagovalo na společenské změny. V archaickém římském právu se dědické právo zformovalo s ohledem na charakter římské rodiny, v jejímž čele stál pater familias s mocí nad ostatními členy rodiny. Dědění pak bylo především přechodem této suverénní otcovské moci, a s tím byl spojen také přechod náboženských povinností, a až jako důsledek tohoto přechodu postavení a moci zůstavitele na dědice nastával přechod majetku. Charakter dědického práva se pak v období klasického a poklasického práva měnil, až v právu justiniánském mělo dědění téměř výlučně majetkový charakter. Příspěvek přibližuje charakter římského dědického práva, které je základem dědického práva i v moderních evropských občanských zákonících. Sledovány jsou především změny charakteru dědického práva z přechodu osobního postavení zůstavitele na přechod majetkových práv a povinností zůstavitele.