Na rozdíl od svého předchůdce Karla IV. ze kterého již soudobá historiografie učinila „otce vlasti“ má jeho syn, římský a německý král Václav IV. do dneška spíše ambivalentní pověst. Negativní pohled je podmíněn jeho politickými neúspěchy, mezi které bezpochybně patří jeho sesazení z římského trůnu v roce 1400. Sice byl poltický akt proveden pouze malou spikleneckou skupinou okolo duchovních kurfiřtů. Skupina ale již déle ovládala veřejný názor o panovníkovi a to s pomocí protikrálovské propagandy. Písemné pozůstatky a orální motivy z této kampaně měly velký vliv na vznik Václavovi neblahé fámy. Skládali se z právních výčitku se sesazovací listiny, polemických pamfletů a populárních motivů, které pocházeli z pouliční orální kultury – tedy sféry pomluv a drbů. Především v německé historiografií se spojení těchto dvou narativních úrovní stalo základem pro negativní legendu krále Václava IV. Pod jejích vlivem se král začal pomalu proměňovat v lenivého opilce, který potlačuje svůj lid a kamarádí se s katem. Příspěvek se pokusí přiblížit výše popsaným možnostem ovlivnění středověké veřejnosti a vládních skupin a pozastavit se nad použitými verbálními a nonverbálními prostředky. Cílem je přiblížení ke komunikačním procesům, průzkum účinnosti a náhled do mechanismů historizace starších forem propagandy.