Německý jazyk se stal běžnou komunikační platformou již na dvorech posledních Přemyslovců, když právě jeho prostřednictvím na naše území pronikala rytířská kultura. Už v této době u nás vznikala literární díla v tomto jazyce. Delší cesta ale byla vyhrazena jeho průniku do písemností úředního charakteru. K tomu totiž došlo po nesmělých nábězích z počátku 14. století (v kanceláři Václava II. a především Jindřicha Korutanského) až ve dvorském prostředí Jana Lucemburského. Němčina se v tomto období u nás neobjevovala výlučně v písemnostech vydaných panovníkem, nicméně v tomto prostředí je průběh tohoto procesu nejlépe sledovatelný s ohledem na sociální, diplomatické, správní a kulturní souvislosti, které vystavení takových dokumentů provázely. Pod tím je potřeba rozumět vnější okolnosti vzniku písemnosti (itinerář panovníka, politické souvztažnosti), aktuální složení jeho dvora, osoby podílející se na vzniku písemnosti, osoba či instituce, jež byla příjemcem takového dokumentu a jež mohla mít vliv na podobu dané listiny (včetně jejího jazyka). Cílem předkládaného příspěvku by mělo být zjištění, jakými cestami se němčina dostávala do Janových písemností, kdy k tomu docházelo, za jakých okolností a kteří příjemci (a proč zrovna oni) z českých zemí mohli mít zájem na vyhotovení listin v tomto jazyce. To, že se na Janově dvoře mluvilo a psalo různými jazyky, je věcí samozřejmě přijímanou – tento referát by se měl pokusit toto tvrzení konkretizovat a zpřesnit a zároveň nabídnout novou perspektivu takového výzkumu.