Jedním z problémů, na které narážíme při archivním zpracování církevních fondů, je zejména pro starší období ztížená, ne-li přímo neúspěšná identifikace původně používaného ukládacího systému, ideálně vycházejícího ze závazného předpisu příslušné konzistoře. Výsledkem lo-gicky bývá aplikace umělého manipulačního schématu, lišícího se navíc archiv od archivu, resp. diecéze od diecéze. Příklad zatím unikátní spisové normy, mající svůj původ v konsistoři malopolského biskupství Tarnov (Tarnów, německy Tarnau), jež byla užívána duchovními správci kolečské farnosti od třicátých do šedesátých let 19. století, nám poslouží jako výchozí bod pro řadu otázek, na které se alespoň částečně pokusíme v příspěvku odpovědět. Nakolik se shoduje tarnovský systém ukládání dokumentů s obdobnými minimálně v rámci pražské arcidiecéze? Zůstal solitérem, nebo lze nalézt jeho stopy kromě Kolče i v jiných archivních souborech farních úřadů? Budeme moci na základě výsledků rozsáhlejší rešerše podpořit hypotézu, že užívání jakéhokoli ukládacího schématu zpravidla souviselo s konkrétní osobou duchovního a zanikalo s jeho odchodem ze spravované farnosti? A lze tuto hypotézu případně vztáhnout obecněji na české, moravské a slezské prostředí, nebo pouze na některé diecéze?