Předkládaný příspěvek se soustředí na urbanistické teorie prezentované českými architekty v přechodovém období mezi koncem druhé světové války a nástupem socialismu (1945–1948). V atmosféře poválečné hospodářské a sociálně politické transformace levicoví architekti a urbanisté vycítili příležitost uplatnit své ideální návrhy socialistických měst. Pracovali na nich nezřídka již od třicátých let a při jejich koncipování vycházeli nejen z Miljutinova Socgorodu, ale i ze západních vzorů. Utopické projekty postliberalistické přestavby českých a moravských měst úzce souvisely s poválečným důrazem na celostátní hospodářské plánování, zejména se zamýšlenou transformací průmyslové základny. Restrukturalizace znárodněného průmyslu se v souhlasném duchu promítala do vizionářských návrhů satelitních a pásových sídlišť v okolí Prahy, Ostravy či Zlína od Emanuela Hrušky a Jiřího Voženílka, myšlenkou rozsáhlého „zpřírodnění“ měst a krajiny na ni kriticky reagoval architekt Ladislav Žák. Po roce 1948 u nás zvítězil sovětský urbanistický model a žádný z výše naznačených typů nové „socialistické“ organizace osídlení nepřešel do praxe. Prezentace představuje dílčí výstup z výzkumného projektu Česká architektura v období transformace (1945–1948, 1989–1992), řešeného na půdě Fakulty architektury ČVUT v Praze a podpořeného Grantovou agenturou ČR (GA16-18675S). Příspěvek bude metodologicky vycházet především z analýzy archivních materiálů, publikovaných dobových textů, a z uměleckohistorického rozboru klíčových urbanistických návrhů.