Sugestivní a silné téma smrti a umírání je pro moderní společnost do jisté míry stále tabuizovaným tématem. Má explikační potenciál, představuje lákavé téma pro uchopení napříč humanitními obory, stejně jako pro využití různých analytických nástrojů. Naší snahou bude přinést nové pohledy na vybrané problémy z tématu funerální kultury českých zemí doby preindustriálního novověku. Jedním z klíčových pojmů je hrob coby manifestace sounáležitosti živých a mrtvých. Toto „společenství“ světa reálného a zásvětního fungovalo v novověku na podstatně jiných principech, než je tomu dnes. Až do nástupu moderního hřbitova pozdního 18. století představoval pohřební monument částečné zpřítomnění zesnulého v jeho původní společnosti, byl komunikátorem, jakýmsi hraničním mezníkem, který oba světy propojoval. Právě formy, způsoby této komunikace a propojení, výrazový motiv hrobu jako prostředku sdílení určité společenské informace si panel klade za cíl představit. V neposlední řadě bude kladen důraz na propojení tohoto projevu funerální kultury s představami o posmrtném životě, zejména s pojetím tohoto problému v oblasti lidové spirituality. Jako zcela konkrétní příklad budiž zvolen fenomén zmrtvýchvstalectví. Na spojnici „funerální kultura-konkrétní hrob-revenant“ bychom tedy chtěly sledovat: Jaký význam tvořila funerální kultura, zejména pak fenomén hrobu, v myšlení lidí, jejich imaginaci o zásvětí a posmrtném životě? Co vypovídá o zesnulém podoba jeho monumentu a formulace jeho textových částí? Jaké jsou hlavní otázky hranice pozemského světa a zásvětí, morální a hodnotové aspekty, které jednotlivé příběhy o revenantech nesou? Je přítomen motiv zločinu a trestu? Lze na jejich základě formulovat rozdíly mezi kulturou vyšší a lidovou? Ve výsledku tedy, jaký význam tvořila funerální kultura, zejména pak fenomén hrobu, v myšlení lidí, jejich imaginaci o zásvětí a posmrtném životě? Klíčová slova „smrt, umírání, hroby, nahlížení na posmrtný život, nadpřirozeno“.