V posledním desetiletí v české historiografii výrazně vzrostl zájem o výzkum religiozity. Uplatňují se kvalitativní i kvantifikační metody, vstupuje se do interdisciplinárního rozhovoru se sociologií náboženství, antropologií a religionistikou, zaplňují se „bílá místa“ výzkumu různých epoch, lokálních souvislostí náboženského vývoje a církevního života v českých zemích. Jsou reflektovány diskuse o sekularizaci, (první a druhé) konfesionalizaci, nacionalizaci náboženství. Rozmanitost přístupů a četné historiografické výstupy opravňují debatovat, jak má česká historiografie ve výzkumu religiozity ujasněný předmět svého bádání? Některé práce tendují k církevním dějinám, aniž by bylo zřejmé, zda jde o dějiny církevních institucí a správy, anebo jestli se předpokládá nějak výjimečná role církevních útvarů a duchovenstva ve vztahu ke státu, společnosti, výchově či k procesům sekularizace, nacionalizace. Na druhou stranu práce věnované náboženské kultuře někdy opomíjejí kulturní, církevně správní, přírodní či klimatické podmínky, které ovlivňovaly náboženské jednání aktérů. Zkusme odlišit distinkci mezi viditelnými projevy náboženskosti a tím, kdy náboženské změny jsou výrazem jiných sociálních a habituálních potřeb. Zvláště v moderní době byla řada lokálních a konfesijní specifik překryta jednotícím narativem o rychle sekularizované české společnosti. Příležitostně se řeší otázka odkouzlení světa, náboženské intervence, forem a jejich adaptací. Do jaké míry souvisí život v jistotě a komfortu s poklesem náboženské intervence? Důležitým hlediskem je kontext náboženského vývoje střední Evropy v komparaci se západní Evropou. Je evidentní, že procesy nacionalizace, modernizace, sekularizace probíhaly ve střední Evropě jinak a zároveň různě. Různě se projevoval vztah národní identity a náboženství v každodenním životě. Jak lze rozlišit legitimizační strategie uhájit náboženství důrazem na národ a opačně?