Muzea, galerie, památníky, především však kulturní památky jsou místy, v nichž nejširší veřejnost vstupuje do přímého kontaktu s historickými příběhy a koncepty. Po ukončení školní docházky se právě v těchto institucích setkáváme hned po televizní a filmové tvorbě s dějinami a jejich reflexí vůbec nejčastěji. V současnosti doplňují tyto tradiční způsoby veřejné reprezentace minulosti také umělecké či aktivistické projekty nebo multimediální aplikace. Cílem panelu je nejen mapovat způsoby, jak se zhruba za poslední století proměnila prezentace minulosti v českém veřejném prostoru, ale především otevřít na toto téma debatu v historické obci. Zatímco koncepty známé z oborů muzejních či paměťových studií, popřípadě tzv. public history, pomalu pronikají do české muzeologie či kulturálních studií, teoretická pozornost historiků věnovaná paměťovým a památkovým institucím je zatím spíše minimální. Dokladem může být absentující debata o nových expozicích v hlavní budově Národního muzea, či mnohdy neutěšený stav prezentace památkových objektů. Byť se v posledních letech v ČR rozvíjejí obory muzejní, galerijní i památkové edukace, případně interpretace místního dědictví, je konceptuální uchopení a reflexe dějin ve veřejném prostoru spíše na začátku. V panelu se proto chceme ptát, jaký charakter mají reprezentace dějin ve státních i nestátních paměťových a památkových institucích. Jaká jsou očekávání historiků od těchto institucí? Nakolik pro ně představují prostor pro společenskou diskusi? Jaké změny je třeba učinit, aby se historici podíleli nejen na tvorbě, ale také na reflexi muzejních expozic či komentovaných prohlídek na památkách? Vítány jsou zvláště mezioborové příspěvky (teoretické i aplikované), stejně jako srovnání situace v ČR se zahraničím.