Dnes jsme v situaci, kdy dokonce i někteří klasikové narativistické kritiky, jako je například Frank Ankersmit, začínají pracovat s pojmy jako "pravdivost" (narativních) historických interpretací a korigují tak svůj původní plný či značný relativismus. Zároveň i v společensko-politických debatách (resp. útočně-agresivním hádání) se jak v středoevropském, postkomunistickém, tak ale i v anglosaském prostoru s nástupem obhrouble hulvátského populismu ukázalo, že "falešné narativy" mohou být značně účinné, tj. mohou ovlivňovat sociální jednání a politická rozhodnutí jedinců či skupin. Mnozí z těch, kteří by v rámci teorie dějepisectví hájili tezi o ekvivalenci a arbitrárnosti narativů, se dostávají do paradoxní situace, neboť zároveň jako občané vidí, že vlna populismu v euroamerickém (domněle racionálním, ještě v sobě nesoucím osvícenské dědictví) prostoru úspěšně užívá narativů, které jsou zjevně lživé. Nenadešel čas přehodnotit mnohá východiska a nejednu tezi narativistické kritiky dějepisectví? Při posuzování této i následujících otázek se mohou historické vědy prostupovat se sociologií, socio-kulturní antropologií, psychologií, kognitivní vědou a filosofií. Panel se soustředí jednak na noeticko-teoretické otázky (zejména zda lze verifikovat adekvátnost narace), jednak na konkrétní otázky, týkající se rozboru jednotlivých příkladů socio-kulturně sice funkčních, avšak z hlediska historické vědy nepravdivých narativů. Kromě garantů referát předběžně přislíbili Zdeněk Beneš, Jiří Pešek a Juraj Šuch.