Výzkum nacismu a fašismu prošel během 20. a 21. století řadou vývojových fází. Pouze omezeně však ovlivnil bádání o Protektorátu Čechy a Morava a Říšské župě Sudety, které doposud setrvává v převážně tradičních interpretačních schématech a operuje v pojmech nadvlády a útlaku. Zamyšlení nad charakterem režimů a sociální praxí nás vede k následujícím otázkám: V jakých kontextech lze českou zkušenost s okupací popisovat nejen z hlediska ztrát, ale případně také v kategorii zisků? Mohly mít některé vývojové tendence za války pozitivní efekt na poválečnou rekonstrukci státu? Jaké širší geografické a delší časové celky mohou pomoci v hlubším studiu struktury a intence režimu na českém území? Za výchozí bod máme německou debatu o modernizačním potenciálu nacionálního socialismu. Slova historika Detlefa Peukerta o „patologické vývojové formě modernity“, jimiž charakterizoval nacionální socialismus, nepopírala, že z hlediska sociální politiky, zvýšení sociální mobility, technického pokroku, industrializace, expertízy či racionalizace hospodářského života je možné popisovat „revolučnost“ režimu i v jiných kontextech. V českém prostředí ji uvozuje „podzimní revoluce“ nastoupená po Mnichovu, která dynamizovala pozitivní kroky na poli hospodářské a sociální politiky a částečně stabilizovala politickou situaci. Lokální poměry lze nahlížet také ze strany okupační/německé moci a jejích názorových posunů. I přes všechny rasově a ideologicky motivované úmysly nacistického režimu s českým územím, si realita nakonec vynutila poměrně střízlivý a věcný přístup, jehož výsledkem byly hospodářské a sociální efekty, které z období okupace učinily nejen období regrese, ale i progrese. Tuto perspektivu lze uplatnit u vybraných témat z oblasti sociálních, hospodářských, kulturních dějin a dějin vědy.