Dějiny vzdělanosti a vzdělávání (history of education, Bildungsgeschichte) patří mezi důležitá výzkumná pole především v zahraničních historiografiích. V českém prostředí je tato oblast výzkumu pěstována nekoordinovaně a doposud převážně tradičně, přičemž lze rozlišit tři hlavní přístupy k tématu: prostřednictvím vzdělávacích a pedagogických teorií; institucionální přístup a studium akcentující roli významných osobností z oblasti školství. Typickými jsou roztříštěnost produkce, úzce problémové zaměření, rezignace na syntetizující snahy a interdisciplinární přístup a jen minimální snaha o recepci podnětů ze zahraničí, kde jsou využívány různé transdisciplinární přístupy a kde se plně projevuje dosud nebývalý rozvoj informačních technologií, databázových systémů a digital humanities. Přesto vznikla i u nás řada prací, jejichž nezřídka cenné výsledky mohou posloužit jako východisko pro další studium. Domníváme se, že sjezd historiků 2017 je vhodnou příležitostí k zamyšlení nad současným stavem studia vzdělanosti v českých zemích, k předložení bilance dosavadních výsledků, k nimž naše dějepisectví dospělo, a k pokusu o stanovení repertáře (priorit) dalšího bádání. Uvítáme proto příspěvky, které budou povahy bilanční i ty, jež naznačí možnosti dalšího studia na poli dějin vzdělanosti českých zemí (i v širším středoevropském prostoru). Zejména uvítáme interdisciplinárně koncipované příspěvky z hlediska výzkumných témat, metodologie a pramenné základny, věnované institucionálnímu i mimoinstitucionálnímu vzdělávání všech úrovní a typů, vzdělávací politice (státní, zemské, lokální apod.), nonkonformnímu vzdělávání, fenoménu menšinového školství, formování inteligence a vazbě vzdělání na kulturní, sociální a hospodářský vývoj. Diskuse o uvedených tématech proběhne na takto širokém základě poprvé po již takřka dvou desítkách let, konkrétně od VIII. sjezdu českých historiků (Hradec Králové, 1999).