Pole historiografii sportu ovládají žurnalisté a autoři tzv. literatury faktu. Obdobně jako „velké dějiny“ překonávaly po roce 1900 nadvládu politických a vojenských dějin s velkými postavami a slavnými bitvami jako úhelnými kameny svého líčení, tak i současné české dějiny sportu dosud do značné míry lpí na „hrdinech“, jejich „velkých činech“ a „slavných zápasech“. Až na výjimky neexistuje alternativní akademický narativ. Rýsují se ovšem zajímavé podněty zejména v podobě studentských kvalifikačních prací. Také dějepisectví sportu je fascinováno kulturalistickými přístupy, ale na rozdíl od oblastí historiografie se starší tradicí postrádá solidní vědecké monografie (neřku-li syntézy) o většině zásadních problémů a kupodivu často i solidní faktografii. Poměrně uspokojivě jsou probádány snad jen dějiny Sokola, olympismu a menších dílčích témat (sportovní fotografie, architektura sportovních staveb, spartakiády, počátky fotbalu). Proč přes značnou společenskou popularitu fenoménu sportu nevstupuje akademická sféra do procesu historizace sportu tak, jako v případě jiných segmentů dějin? Jakým dílem dosud odborné dějepisectví přispělo k formování diskursu o historii sportu? Jakou roli zde sehrál společenský převrat roku 1989? Co z předchozího období si zachovalo svou hodnotu a co je pouhým ideologickým balastem? Jak integrovat dějiny sportu do velkých narací? Lze identifikovat v současné historiografii sportu určité trendy nebo jde o atomizované výzkumy bez hlubších souvislostí? Jaké je postavení subdisciplíny na historických pracovištích? Jak se za poslední čtvrtstoletí proměnilo? Kam kráčejí a kam by měly kráčet české dějiny sportu?