Příspěvek vychází ze známé teze, že ruská literatura překračovala hranice čistě umělecké sféry, suplovala v ruské společnosti další funkce a stávala se prostorem pro diskuse společenské i politické. Z toho důvodu velmi často získávala statut historického pramene. Ovšem do jaké míry lze s uměleckým textem pracovat jako s historickým pramenem a jak provádět kritiku takového pramene? Při zodpovídání této otázky se budeme opírat o díla některých současných autorů (zejména anglické provenience) – D. Offorda, K. Clarkové, O. Figese; a také o reprezentativní kolektivní díla, např. A History of Russian Thought (Cambridge 2010). Přihlédneme také k české rusistické produkci, především k práci M. C. Putny Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity. Příspěvek se bude také zaměřovat na to, do jaké míry je literatura v těchto pracích skutečným historickým pramenem a nakolik je pouze ilustrativním materiálem, který oživuje historický výklad. Nejde však jen o to provést historiografický přehled, ale pokusit se také o zhodnocení, zda v těchto pracích lze vysledovat nějaký nový trend v bádáních o ruském politickém a společenském myšlení.