Příspěvek se zaměří na fenomén komunikativního či "mediálního" charakteru sepulkrálních památek, se zvláštním přihlédnutím k období raného novověku. Sepulkrální památníky jsou obvykle považovány z historické perspektivy za specifický typ pramene, který je nejčastěji využíván z hlediska epigrafického, heraldického, genealogického či prosopografického. Uměleckohistorický pohled se naproti tomu dominantně zaměřuje na otázky formálně-stylové či ikonografické. Sepulkrální objekt je ovšem především sociálním fenoménem, který generuje a stimuluje vzpomínku na konkrétního jedince. Předmětem referátu tak bude představení pohřebního památníku jako "místa paměti", který specificky modeluje sociální identitu zemřelého uprostřed society živých. Vedle toho je však v takovém památníku ukryt ještě další komunikativní aspekt, který vzniká mezi "protagonistou" památníku, objednavatelem (což zdaleka nemusela být identická osoba), tvůrcem a "diváky. V tomto procesu vizuálního utváření paměti se tak prolínaly ryze individuální aspekty zemřelých s normativními konvencemi vztaženými ke kultuře umírání a vzpomínání, jako i k osobitým náboženským a konfesijním výpovědním vrstvám. Sepulkrální památník se tak jeví jako skutečně pozoruhodné komunikativní médium, které nejen obecně prostředkovalo vztah mezi živými a mrtvými, ale také zakládalo různé vazby mezi různými členy konkrétních společenství.