Francouzská historiografie, dle slov Petera Burkeho, prošla ve 20. století "revolucí", jež nezvratně ovlivnila další směřování oboru v celé Evropě. Dobře víme, že hlásala především odklon od tradičně pojímaných politických, biografických či institucionálních dějin, do středu zájmu se postupně dostávalo tzv. dlouhé trvání, pozornost se soustředila na mentality, každodennost, marginalizované, vznikl koncept "nouvelle histoire" či "nových kulturních dějin". Jak se však tyto vlivy odrazily v oblasti dějin vzdělanosti, které jsou naopak tradičně spojovány s institucemi, politikou, jednotlivci? Cílem příspěvku je reflektovat paradigmatické změny posledních desetiletí právě v této části historiografického výzkumu. Francouzská historická škola poskytla totiž několik syntéz "dějin výchovy a vzdělávání" - a to ať pohlíženo na téma jako celek (F. Mayeur, A. Prost), či prací zaměřených na učitele jako tvůrce republiky (M. a J. Ozouf) či na vzdělanostní elity (Ch. Charle). Na zřejmém vzestupu jsou dějiny specializovaných institucí, jež nejsou studovány z tradičního chronologického pohledu (např. průmyslové školy, M. Blanchard), ne posledním, ale ve středoevropském prostředí pozoruhodným konceptem, jsou transnacionální dějiny školství (D. Matasci). Je možné na těchto výzkumných polích hledat inspirace i pro "naše" prostředí? Dějiny vzdělávání jsou totiž v České republice jednoznačně na vzestupy. Je však na čase se ptát, jak tyto "nové dějiny školství" psát.