Meziročně roste v celosvětovém měřítku počet akademických publikací o osm až devět procent, což znamená, že se jejich objem zdvojnásobí přibližně každých devět let. Některé vědní obory chrlí každých dvacet pět minut jeden nový článek. Ze zcela legitimního „publish or perish“ se postupně stává díky konfiguraci některých systému hodnocení vědy tíživé „publish and perish.“ Není tedy výjimečné, když vědci publikují dvacet až třicet článků (nebo, v závislosti na oboru, několik knih) za rok – zřídkakdy však proto, že by měli toliko inovativních poznatků a převratných výsledků, ale proto, aby si udrželi zaměstnání, dosáhli na rozumný plat a uživili tak sebe a svoje rodiny, splnili (grantový) plán. Kdo jsou čtenáři jejich textů? Zatímco (hyper)produktivních autorů v současných podmínkách produkce vědění závratně přibývá, čtenářů, recenzentů, diskutujících a adresátů je, podle všeho, málo a akademická půda se tak pomalu stává agregátem tichých monologů. Předkládaný příspěvek si klade za cíl porozumět této asymetrii mezi autorem a čtenářem – jejím příčinám, projevům a implikacím.